Květy třešní líbají asfalt a ve vzduchu zní chrámový sbor, je ráno, ještě trochu zima, pravý Ital by se ke garáži asi ani nepřiblížil, ale tahle krasavice už je na České podmínky dávno zvyklá. Jedeme sami a ona mi zpívá. Líbezné brumendo na který nemá ani Bambini di Praga šmrncnutý Romanovcema. Je to intimní milostná píseň dvou čerstvě zamilovaných. Je moje. Dnes. První den. V techničáku ještě ani neoschla barva z tiskárny na mém jménu. Moje. Po prvních 100 km sedíme s bráchou na venkovní zahrádce u hospody a v pravém duchu italského café stylu si dáváme zmrzlinu a kapučíno. Je doba oběda. Kolem nás jezdí zamračené tváře v autech, všichni někam spěchají, pracují, nemají čas. Je normální pracovní den. Prostě ideální čas dát si siestu a naštvat tak půlku rodného kraje. Zářivá žlutá barva občas přitáhne zrak nahodilého domorodce a zamračenou tvář na chvíli změní výraz překvapení a zvednutého obočí. Tak to má být. Tak je to správně. Přesně takhle má působit a my s bráchou můžeme dělat že je nám to jedno. Že si toho vůbec nevšímáme a relaxovat a debatovat o jejích jízdních vlastnostech a spoustě jiných důležitých věcech. Třeba o tom jak je dneska pěkně, když hospoda roztáhne slunečníky aby nás neoslňovalo slunce. Nebo o tom jak odlišně se jezdí na litrovém dvouválci do vé na rozdíl od řadového 4-válu 600ccm. Trochu se mi třásli kolena. Ne, že ne. Teď se budu chodit ještě tak 3 měsíce maximálně napást na louku než ji doplatím a přestava že ji někde položím. Bez padáků, suchá otevřená spojka první na ráně… O to větší radost a překvapení byla rychlost s jakou se na ni dá zvyknout. Spojka je trochu krátká, takže při rozjíždění to chce mít jemnou ruku. Naposlouchat motor mi bude chvilku trvat. Ač je zvuk nádhernej, moje uši zvyklý na ječivej japonskej vercajk maj s tímhle brumendem ještě drobátko problém. Ale už přišli na to, že táhne od 2 otáček a po vesnici v nízkých rychlostech to ani není třeba víc točit, taky že kolem 3 tisíc se drobátko rozvibrujou řidítka a pak až do 8 tisíc je to pravý žhavý italský peklo doplněný andělsky dokonalým zvukem. Na trojku se dá jet všechno. Od kochačky po vesnici po ďábelskej raketovej start mimo ni. 6-ku má ráda až tak od 4 tisíc otáček kolem 120 km/hod. Co mě asi překvapilo nejvíc je stabilita v náklonech. Zvyklá na supersporta jsem se připravovala na návrat k mírnému vlnění a ono nic. Je to žehlící prkno. Tvrdá, nesmiřitelná domina, co protáhne mou zadnici peklem, na ďourách mi bez soucitu namlátí, naklepe, vytrestá a přesto už nechci jinou. Nikdy. Už navždy jsem jejím otrokem. Moje Monoposto 1000 sport.
Diskusia k blogu: První randeDiskusia k fotogalérii: První rande
Prispievať do fóra môže len registrovaný užívateľ
